Read Český studijní překlad Miloše Pavlíka Jan 11 Bible Online

Jan 11 - Český studijní překlad Miloše Pavlíka bible

Jan 11

¹Byl nemocen jeden člověk, Lazar z Betanie, z vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta.

²Byla to ta Marie, která Pána pomazala vonným olejem a jeho nohy vytřela svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocen.

³Sestry mu poslaly vzkaz: “Pane, hle, ten, kterého máš rád, je nemocen.”

⁴Když to Ježíš uslyšel, řekl: “Tato nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby Boží Syn byl skrze ni oslaven.”

⁵Ježíš miloval Martu i její sestru a Lazara.

⁶Když uslyšel, že je Lazar nemocen, zůstal ještě dva dny na místě, kde byl.

⁷Až potom řekl učedníkům: “Pojďme opět do Judska.”

⁸Učedníci mu řekli: “Rabbi, teď tě Židé chtěli ukamenovat, a zase tam chceš jít?”

⁹Ježíš odpověděl: “Což nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtá, protože vidí světlo tohoto světa.

¹⁰Kdo však chodí v noci, klopýtá, poněvadž v něm není světlo.”

¹¹To pověděl a potom jim řekl: “Náš přítel Lazar usnul; ale jdu, abych ho probudil.”

¹²Učedníci mu řekli: “Pane, spíli, bude v pořádku.”

¹³Ježíš však mluvil o jeho smrti, zatímco oni si mysleli, že mluví o přirozeném spánku.

¹⁴Tehdy jim Ježíš řekl otevřeně: “Lazar zemřel.

¹⁵A kvůli vám se raduji, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Pojďme k němu.”

¹⁶Tomáš, řečený Didymos,[217] řekl svým spoluučedníkům: “Pojďme i my, ať spolu s ním zemřeme!”

¹⁷Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je již čtyři dny v hrobě.

¹⁸Betanie byla blízko Jeruzaléma, vzdálena asi patnáct stadií.[218]

¹⁹Mnozí z Židů přišli k Martě a Marii, aby je potěšili ve smutku pro [jejich] bratra.

²⁰Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, vyšla mu vstříc; Marie seděla v domě.

²¹Marta Ježíšovi řekla: “Pane, kdybys byl zde, můj bratr by nezemřel.

²²[Ale] i nyní vím, že o cokoli bys Boha požádal, Bůh ti to dá.”

²³Ježíš jí řekl: “Tvůj bratr vstane.”

²⁴Marta mu řekla: “Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.”

²⁵Ježíš jí řekl: “Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.

²⁶A každý, kdo žije a věří ve mne, jistě nezemře na věčnost. Věříš tomu?”

²⁷Řekla mu: “Ano, Pane, já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít[219] na svět.”

²⁸Když to pověděla, odešla a zavolala svou sestru Marii; tajně jí řekla: “Učitel je tu a volá tě.”

²⁹Ta, když to uslyšela, rychle vstala a šla k němu.

³⁰Ježíš ještě nepřišel do vesnice, ale byl dosud na tom místě, kde se s ním setkala Marta.

³¹Když Židé, kteří byli s Marií v domě a potěšovali ji, uviděli, že rychle vstala a vyšla, vydali se za ní; domnívali se,[220] že jde k hrobu, aby se tam vyplakala.

³²Jakmile Marie přišla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, padla mu k nohám a říkala: “Pane, kdybys byl zde, můj bratr by nezemřel.”

³³Když ji Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní, v duchu se rozhorlil, zachvěl se

³⁴a řekl: “Kam jste ho položili?” Řekli mu: “Pane, pojď a podívej se!”

³⁵Ježíš zaplakal.

³⁶Židé říkali: “Hle, jak ho měl rád.”

³⁷Někteří z nich však řekli: “Nemohl ten, který otevřel oči slepého, způsobit také, aby tento člověk nezemřel?”

³⁸Ježíš, znovu v sobě rozhorlen, přišel k hrobu; byla to jeskyně a na ní ležel kámen.

³⁹Ježíš pravil: “Odstraňte ten kámen!” Marta, sestra toho zesnulého, mu řekla: “Pane, již zapáchá, vždyť je to čtvrtý den.”

⁴⁰Ježíš jí říká: “Neřekl jsem ti, že jestliže uvěříš, uvidíš Boží slávu?”

⁴¹Odstranili tedy kámen. Ježíš pozvedl oči vzhůru a řekl: “Otče, děkuji ti, že jsi mne vyslyšel.

⁴²Já jsem věděl, že mne vždycky slyšíš, ale řekl jsem to kvůli zástupu, který tu stojí okolo, aby uvěřili, že ty jsi mne poslal.”

⁴³A když to řekl, silným hlasem zvolal: “Lazare, pojď ven!”

⁴⁴Ten, který byl mrtvý, vyšel, ruce i nohy měl svázány pruhy plátna a jeho tvář byla zavinuta šátkem. Ježíš jim řekl: “Rozvažte ho a nechte ho odejít!”

⁴⁵Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a spatřili, co učinil, v něho uvěřili.

⁴⁶Někteří z nich však odešli k farizeům a řekli jim, co Ježíš učinil.

⁴⁷Velekněží a farizeové shromáždili veleradu a říkali: “Co uděláme? Vždyť tento člověk činí mnohá znamení.

⁴⁸Jestliže ho necháme tak, všichni v něho uvěří a přijdou Římané a vezmou nám toto místo[221] i národ.”

⁴⁹Jeden z nich, nějaký Kaifáš, který byl onoho roku veleknězem, jim řekl: “Vy nic nechápete;

⁵⁰ani nemyslíte na to, že je pro vás[222] lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.”

⁵¹Toto však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz onoho roku vyslovil proroctví, že Ježíš má zemřít za národ,

⁵²a ne jenom za národ, ale také za to, aby rozptýlené Boží děti shromáždil v jedno.

⁵³Od toho dne byli tedy rozhodnuti, že ho zabijí.

⁵⁴Ježíš pak již nechodil veřejně mezi Židy, ale odešel odtud do kraje blízko pustiny, do města jménem Efraim,[223] a tam zůstal s učedníky.

⁵⁵Byly blízko židovské velikonoce[224] a mnozí z venkova[225] vystupovali před svátky[226] do Jeruzaléma, aby se očistili.

⁵⁶Hledali Ježíše, a jak stáli v chrámě, říkali si mezi sebou: “Co myslíte? Že by nepřišel na svátky?”

⁵⁷Velekněží a farizeové totiž vydali nařízení, že pokud by se někdo dověděl, kde je, má to oznámit, aby ho mohli zajmout.